Moje strachy a strachy mé generace.

Ve světě ovládaném synapsemi elektronického šrotu se stalo zvykem vylévat záchvaty grafomanického exhibicionismu do virtuálního kanálu. 

Nejčastěji vyměšovat výrony svých negativních emocí na vše, co se někomu z nějakého důvodu nelíbí. Občas  se připojuji k tomu divnému způsobu i když patřím ke generaci, o které si myslím, že si na to už v závěru svého života nikdy nezvykne. Mnozí z mých vrstevníků vlastně ani neví, že existuje nějaká možnost se takto projevovat, mají většinou jiné zájmy, jiné starosti a potíže. 

Brzy mi bude osmdesát. Každý se něčeho bojí. Strach je základní životní instinkt. Kdo hlásá, že nemá strach, tak buď lže, nebo je momentálně zaostalý.  Mnozí moji přátelé,  z mojí generace už tady nejsou a svět mé generace mizí v zapomnění.  Už vím, že s jistou mírou pravděpodobnosti umřu na nemocniční posteli obklopen stojany s kapačkami, omotán pvc hadicemi, čouhajícími ze všech tělních otvorů. Covid necovid. Už jsem si to několikrát  na nečisto zkusil během nesčetných chemoterapií, dvojí autologní transplantace kostní dřeně a několika operací. Opakovaně jsem se učil chodit.  Naše zdravotnictví mě nenechalo ve štychu. S největší úctou a díky vzpomínám na veškerý zdravotní servis, vysokou odbornost a profesionální zdatnost všech, se kterými jsem se v nemocnicích setkal a na kterých opakovaně můj další život visel.

A měl jsem strach, dobře si to pamatuju. A když jsem vylez z nejhoršího, mám strach zase jiný. Nevím, zda se to dá přímo nazvat strachem, ale určitě mám obavy. Jak dlouho vydržím dál být soběstačný a nebýt odkázán na cizí pomoc. Stále děkuji osudu za každé nové ráno. Vím, že nejsem sám a  řada mých vrstevníků a přátel prožívá svoji ještě těžší a ještě složitější životní pouť. Většina z nás jsou takzvané poválečné ročníky. Ale někteří jsou ještě starší. Mnozí jsme se narodili rodičům, kteří se vrátili z koncentráků a totálního nasazení v rajchu. Kromě odkazu svých rodičů si za dlouhá léta svého života pamatujeme mnohé historické a existenční excesy, které jsme prožili takříkajíc na vlastní kůži a viděli na vlastní oči.  

Potkal jsem mnoho různých lidí, různého věku, různých profesí, různých názorů. Viděl jsem papaláše, vyžírky, chamtivce, duté hlupáky, stejně jako kvalitní fachmany, skromné špičkové umělce a moudré doktory i schopné předsedy JZD.  Vždycky jsem se z jejich životů a osudů snažil najít buď odstrašující nebo naopak pozitivní příklad nebo vzor pro svoje počínání a své názory.  Měl jsem, a stále mám, spoustu přátel a známých, z nichž někteří už odešli na věčnost. Viděl jsem jejich osudy a způsob, jak se uměli a stále umí vypořádat se svou životní cestou.  Postavili si svépomocně byty a domy, vychovali děti, které vystudovaly vysoké školy a dnes mají své rodiny, své domovy a vychovávají vnoučata.  

Zastávám názor, že každé zevšeobecnění, neboli generalizace, v jakémkoliv výroku nebo soudu je značně problematické.  Proto také v plamenných kritikách všech nešvarů doby obvykle zastávaná pozice "my" a "oni" by bylo vždy dobré vyjasnit, kteří jsou to my a kteří jsou to oni. A jak se to pozná. Dříve zprofanované heslo kdo nejde s námi jde proti nám, zdá se, už je zase v kurzu, i když jinak. A svazácké úderky jsou už zase taky v módě.  

Ale stále jsem rád, že tu jsem. Jsem rád, že žiju. Jsem rád, že žiju na venkově v Čechách. Jsem přesvědčen, že je tady zdravé povětří. Navzdory všem ideologickým kecům. Jdu sekat trávu, zítra bude pršet.