Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pamětnické leporelo 2018-04-16

16. 04. 2018 21:15:14
Když se sejdeme občas pohromadě a začneme si vykládat všelijaké historky z natáčení, tak najednou člověk zjistí, že si to každý pamatuje jinak.

Můj kamarád Vilda řekl: neopovažuj se zakládat si nějakej hloupej blog a spisovat tam ty svoje litánie. Budeš vypadat jako zpovykanej fejsbukář, kterého balamutí nějakej protřelej cukrberk, že to je právě to, co všichni potřebujou. Takovej, kterej na sebe vybreptá kde co všechno a pak se diví, že mu posílají papírové plenky na jeho inkontinenci. Seš jednou starej dědek, tak se drž svýho kopyta. Choď si do hospody a tam se můžeš vykecávat u dvou plzní až do alelujá.

Vilda je můj letitý kamarád, vrstevník a hrával s námi v naší muzikantské bandě na basu, když jsme ještě vymetali různé pražské i mimopražské hospody. Je to už dávno, nebo to bylo včera? Je zajímavé, že čím je člověk starší, tím víc mu nějakých deset let připadá jako včerejší den. Když se sejdeme občas pohromadě, a začneme si vykládat všelijaké historky z natáčení, tak najednou člověk zjistí, že si to každý pamatuje jinak. Jednou jsem někde slyšel, jak slavný herec prohlásil, že nejlíp je na tom ten, komu se podaří přežít své herecké partnery a pak může své pomluvy vydat knižně.

Diskutujeme o zkáze světa. Asi tak podobně, jako o tom diskutovali už tisíce let před námi jiní dědkové. V poměru argumentů, jestli lidstvo zanikne důsledkem své přetechnizované a přežrané hlouposti, nebo se změní v nějaký jiný nový, geneticky zmutovaný, druh bioorganických robotů, kteří budou stále šťastní díky své předporodní predestinaci, je to pořád nerozhodně. Své o tom věděli už dávno pánove Orwell a Huxley. A největší sranda je, že tenkrát měli namířeno ve svých kritických vizích hlavně na tehdy komunistický režim SSSR, který je už třicet let v prachu.

Nic mi neříkej, říká Vilda, mám kamaráda a ten leta dělal šéfa projekční skupiny informačního systému jednoho velkého centrálního úřadu. Ten by ti moh vyprávět. To si představ, ten ouřad měl tenkrát 350 lidí a dnes jich má 800. Když sametová zazvonila klíčema, chopilo se několik ambiciózních outsiderů příležitosti a založili si odbor informatiky. Se spřátelenejma eseróčkama si pak dodávali počítače pro celej barák a napakovali se tak, že do smrti už nemusí dělat. To bylo v dřevních dobách klanového gangsterismu, kdy byl finanční triumfalismus a vláda velké oligarchie ještě v plenkách.

Jo, to holt jsou ty paradoxy, jak praví klasik. Náš klávesák Josíf je taky dobrý pábitel. Kdysi dávno se na brigádě na drátkování chmele spřátelil s jedním traktoristou, jehož rodiče měli padesátihektarový statek u Kolína. Tak je v padesátých letech rozkulačili a dědu zavřeli do kriminálu. Traktorista líčil, že když jejich děda přišel z kriminálu, tak si nemoh ani zavázat boty. No, ale pak se traktorista, který si díky práci v nově založeném družstvu vyžehlil svůj kádrový profil dostal na vysokou zemědělskou a když vystudoval, přemluvili ho členové družstva, bývalí sedláci, aby vzal předsedování. Tak se nechal přemluvit a nakonec vlez i do té partaje, aby na té vesnici moh aspoň něco udělat. Sedláci si postupně postavili baráky, ze stodol a chlívů udělali garáže, dílny a jiné užitkové prostory. Jo, ale přišla velká sametová a milý traktorista komouš předseda se stal ze dne na den zločincem a kreslili mu kosočtverce na vrata. Dostal malou srdeční příhodu, a odstěhoval se do města. Jenže sedláci si pole zpátky nevzali, propachtovali je skupině podnikatelů, kteří založili akciovou společnost a začali pěstovat dotovanou řepku a kukuřici na bioplyn.

My dědkové jsme toho zažili hodně. Počkejte, až bude válka ! říká kapitán Matka osádce tanku T-34 v románu Josefa Škvoreckého a čtenáři se smějou a diváci v kinech se popadají za břicha. Tak tahle doba už je za námi, věřili šťastně cinkači s klíči na Václaváku. Naozaj, chvilku to tak vypadalo.

Ale hlasatelé kolektivních vin a Koniášové jediného správného názoru už jsou tu zas, protože tady byli vždycky. Jen si chvíli museli počkat, kterým směrem natočit svou korouhev a jaké častušky budou v módě. My dědkové jsme synové rodičů, kteří ještě zažili skutečnou válku, koncentráky a hrůzy všeho druhu s tím spojené. Zanechali nám zde odkaz, který, zdá se, už dnešní generace vnímá jako středověk na stříbrné obrazovce počítačových her. A tak strašáci, kterým jsme se kdysi v padesátých nevěřícně smáli, jsou tady už zas a mnohým pamětníkům z toho až vysychá v krku.

Hlasujte ve finále Blogera roku

Autor: Václav Fischer | pondělí 16.4.2018 21:15 | karma článku: 10.31 | přečteno: 166x


Další články blogera

Další články z rubriky Osobní

Laďka Sindlerova

Jak mi Dorotka se svým skvělým instinktem pomohla.

Byly jsme docela solidní dvojka, ale trojku nedala, to fakt ne. Jen ona, já a nikdo třetí. Ať už to byl pošťák, co přivezl balík nebo jen někdo, kdo běžel za plotem k zastávce trolejbusu, dávala jim pěkně zabrat. Fakt byla umanutá.

26.4.2018 v 12:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 103 | Diskuse

Jana Mrázková

Nosné téma: porod!

Ještě tak před dvaceti lety, když se chlapi sešli, mluvili o vojně. A my holky o porodech. Se zrušením povinné vojenské služby chlapům téma ubylo, avšak holky rodí dál a to jim nikdo nevezme.

26.4.2018 v 0:00 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 441 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Můžeš i ty

Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (Lukáš 9,23)

25.4.2018 v 21:31 | Karma článku: 11.70 | Přečteno: 119 | Diskuse

Vít Olmer

Frigo si chtěl dopřát radost

Na Malé Straně se prodírám džunglí turistů. Jsou jako tyranosauři, odstrkují občana do vozovky. Zřejmě i ti slušní ve stádu zpitomí a, jak známo z historie, mohou se státi nebezpečnými. Nejen na chodníku.

25.4.2018 v 19:51 | Karma článku: 14.81 | Přečteno: 536 | Diskuse

Libuse Palkova

Lateránské smlouvy

To že komunisté utlačovali církev bylo určitě špatné, ale ne ojedinělé, a proto použít to jako důkaz jejich naprosté zvrácenosti - nepopírá to, že režim zvrácený nebyl-není úplně přesné. Komunismus nebyl v boji s církví jediný.

25.4.2018 v 19:12 | Karma článku: 11.85 | Přečteno: 441 | Diskuse
Počet článků 1 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 166

Věci které na lidech obdivujeme, laskavost a štědrost, otevřenost poctivost, pochopení a cit, jsou v našem řádu prohlašovány za doprovodné zjevy neúspěchu. A rysy, které se nám protiví, vychytralost, chamtivost, hrabivost, lakota, domýšlivost a sobectví jsou rysy úspěchu. Lidé obdivují ty první vlastnosti, ale milují to co pochází z těch druhých. (John Steinbeck - Na plechárně)





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.