Pamětnické leporelo 2018-04-16

Můj kamarád Vilda řekl: neopovažuj se zakládat si nějakej hloupej blog a spisovat tam ty svoje litánie.  Budeš vypadat jako zpovykanej fejsbukář, kterého balamutí nějakej protřelej cukrberk,  že to je právě to, co všichni potřebujou. Takovej,  kterej na sebe vybreptá kde co všechno a pak se diví, že mu posílají papírové plenky na jeho inkontinenci. Seš jednou starej dědek, tak se drž svýho kopyta. Choď si do hospody a tam se můžeš vykecávat u dvou plzní až do alelujá.

Vilda je můj letitý kamarád, vrstevník a hrával s námi v naší muzikantské bandě na basu, když jsme ještě vymetali různé pražské i mimopražské hospody.  Je to už dávno, nebo to bylo včera?  Je zajímavé, že čím je člověk starší, tím víc mu nějakých deset let připadá jako včerejší den.  Když se sejdeme  občas pohromadě, a začneme si vykládat všelijaké historky z natáčení, tak najednou člověk zjistí, že si to každý pamatuje jinak. Jednou jsem někde slyšel, jak slavný herec prohlásil, že nejlíp je na tom ten, komu se podaří přežít své herecké partnery a pak může své pomluvy vydat knižně.   

Diskutujeme o zkáze světa. Asi tak podobně, jako o tom diskutovali  už tisíce let před námi jiní dědkové.  V poměru argumentů, jestli lidstvo zanikne důsledkem své přetechnizované a přežrané hlouposti, nebo se změní v nějaký jiný nový, geneticky zmutovaný,  druh bioorganických robotů, kteří budou stále  šťastní díky své  předporodní  predestinaci, je to pořád nerozhodně.  Své o tom věděli už dávno pánove Orwell a Huxley. A největší sranda je, že tenkrát  měli namířeno ve svých kritických  vizích  hlavně na tehdy komunistický režim  SSSR, který je už třicet let v prachu.     

Nic mi neříkej, říká Vilda, mám kamaráda a ten leta dělal  šéfa  projekční skupiny informačního systému jednoho velkého centrálního úřadu. Ten by ti moh vyprávět. To si představ, ten ouřad měl tenkrát  350 lidí a dnes jich má 800. Když sametová  zazvonila klíčema, chopilo se  několik  ambiciózních outsiderů  příležitosti  a založili si odbor informatiky. Se spřátelenejma  eseróčkama si pak dodávali počítače pro celej barák a napakovali se tak, že do smrti už nemusí dělat. To bylo v dřevních dobách klanového gangsterismu, kdy byl finanční triumfalismus a vláda velké oligarchie ještě v plenkách.

Jo, to holt jsou ty paradoxy, jak praví klasik.  Náš  klávesák Josíf je taky dobrý pábitel. Kdysi dávno se na  brigádě  na drátkování chmele spřátelil s jedním traktoristou, jehož rodiče měli padesátihektarový statek u Kolína. Tak je v padesátých letech rozkulačili a dědu zavřeli do kriminálu. Traktorista líčil, že když jejich děda přišel z kriminálu, tak si nemoh ani zavázat boty.  No, ale pak se traktorista, který si díky práci v nově založeném družstvu vyžehlil svůj  kádrový profil dostal na vysokou zemědělskou a když vystudoval, přemluvili ho členové družstva, bývalí sedláci, aby vzal předsedování. Tak se nechal přemluvit a nakonec vlez i do té partaje, aby na té vesnici  moh aspoň něco udělat.  Sedláci si postupně postavili baráky, ze stodol a chlívů udělali garáže, dílny a jiné užitkové prostory.  Jo, ale přišla velká sametová a milý traktorista komouš předseda se stal ze dne na den zločincem a kreslili mu kosočtverce na vrata.  Dostal malou srdeční příhodu, a odstěhoval se  do města.  Jenže sedláci si pole zpátky nevzali, propachtovali je  skupině  podnikatelů, kteří založili akciovou společnost a začali pěstovat dotovanou řepku a kukuřici na bioplyn.

My dědkové jsme toho zažili hodně. Počkejte, až bude válka ! říká kapitán Matka osádce tanku T-34 v románu Josefa Škvoreckého a čtenáři se smějou a diváci v kinech se popadají za břicha.  Tak tahle doba už je za námi, věřili  šťastně  cinkači s klíči na Václaváku.  Naozaj,  chvilku to tak vypadalo.

Ale hlasatelé kolektivních vin a Koniášové jediného správného názoru už jsou tu zas, protože tady byli vždycky. Jen si chvíli museli počkat, kterým směrem natočit svou korouhev a jaké častušky budou v módě.  My dědkové jsme synové rodičů, kteří ještě zažili skutečnou válku, koncentráky a hrůzy všeho druhu s tím spojené. Zanechali nám zde odkaz, který, zdá se, už dnešní generace vnímá jako středověk na stříbrné obrazovce počítačových her.  A tak strašáci, kterým jsme se kdysi v padesátých nevěřícně smáli, jsou tady už zas a mnohým pamětníkům z toho až vysychá v krku.